JAK SE NÁŠ TATÍNEK STAL ŠNEKEM…

Představte si úplně běžné sobotní odpoledne. Já se smažím a peču u rozžhavené plotny a trouby, děti řádí a tatínek je usměrňuje zvýšeným hlasem. Každopádně mazec 🙂

Tu mne napadá spásná myšlenka. Vyndám tu novou hru z Jinohrátek, a zaměstnám tak celou svoji temperamentní rodinu (kromě sebe, samozřejmě). Třeba to vyjde…

Hra se jmenuje TIME’S UP! JUNIOR a v podstatě to jsou takové trochu zjednodušené „Aktivity“ pro malé děti, které ještě neumějí číst. Najdete v ní 220 obrázkových kartiček, jedny přesýpací hodiny a samozřejmě podrobná pravidla hry. Nebojte se, těmi vás zatěžovat nebudu. Tak jen velmi stručně.

Hru hrají všichni dohromady a soupeřem je čas, který odměřují přesýpací hodiny. U nás to bylo tak, že v prvním kole tatínek odpočítal 20 kartiček, bral je jednu po druhé a nepřímo slovně popisoval, co vidí na obrázku. Takže například když tam byl pes, tak popis zněl asi takto: domácí zvířátko, často štěká, někdy kouše… a děti společně hádaly, co by to asi mohlo být. Když kartičku uhádly, šlo se dál. Cílem je stihnout uhádnout všechny kartičky, než se hodiny přesypou.

Druhé kolo probíhalo prakticky stejně, jen s tím rozdílem, že tatínek kartičky nepopisoval, ale předváděl pantomimou. A to byla teprve legrace. Šneka šinoucího se po slizké cestičce sice nikdo nepoznal, ale líbil se nám moc 🙂

Když tak o tom přemýšlím, tahle hra sice nemá jednoho vítěze, ale toho dopoledne jsme vítězi byli všichni. Mně se podařilo v klidu dovařit (snad chutný) oběd, děti se něčemu přiučily a tatínek mohl rozehrát svůj skrytý herecký talent. A co je hlavní, bylo nám při tom všem hezky veselo 🙂

Pro Jinohrátky na své rodině vyzkoušela a blog napsala:
Martina Truhlářová

5 TIPŮ, JAK PŘEŽÍT DĚTSKÉ NEMOCI A NEZBLÁZNIT SE Z TOHO

Tak už to zase začalo! Sezóna rýmiček, kašlíků, teplotek a dalších „příjemností“ je opět tu. Pokud máte děti ve školkovém nebo mladším školním věku, tak určitě víte, že tenhle „maraton“ dětských nemocí začíná v říjnu a končí v dubnu (to v tom lepším případě :). 

Tentokrát se nám ale lehké virózky vesele vyhnuly a začali jsme hned těžším kalibrem – poctivou angínou s pořádnými horečkami. Je pravda, že syn si už pár dní stěžoval na bolesti v krku, ale vzhledem k tomu, že je v první třídě a já svědomitá matka, snažila jsem se problém bagatelizovat a za každou cenu ho udržet ve vzdělávacím procesu. Angína to ale nevzdala a první antibiotika se stala realitou.

TIP PRVNÍ

Když už vaše dítko asi po sté opakuje, že ho bolí v krku, tak mu řekněte, ať na vás vyplázne jazyk, a pak rychle zamiřte k doktorce. Vyhnete se tak velmi nepříjemnému pocitu, že jste ta nejsurovější matka na celém světě. 

Chvála bohu, antibiotika zabrala ukázkově, angína byla zažehnána. Ale abychom se doma náhodou moc dlouho nenudili, přinesla naše čtyřletá dcerka ze školky nefalšovanou zadní rýmu spojenou s cca 24hodinovým pokašláváním. A syn oslabený předchozí léčbou se samozřejmě musel přidat. Když má něco jeho sestra, musí to mít samozřejmě i on.

TIP DRUHÝ

Sourozenecká solidarita je krásná věc. Tak neztrácejte nervy, když si vaše dětičky vymění své bacily. Uložte je před TV a pravidelně doplňujte krabičky s kapesníčky. Ve dvou se to lépe smrká 🙂 

Asi po měsíci se naši dva miláčci (včetně mého už trochu unaveného já) zapojili do kolotoče školka – škola – kroužky atd. a vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Syn sice trochu pokašlával, já jsem ale ukonejšila své svědomí tím, že jsem ho omluvila na týden z tělocviku, což se ovšem ve finále ukázalo jako fatální chyba. Místo aby bruslil, seděl hodinu a půl venku u kluziště v sychravém počasí a díval se na šťastnější spolužáky, jak krouží po ledu. Následky na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat…

TIP TŘETÍ

I dobrý úmysl se může obrátit proti vám (nebo vašemu zlatíčku :o). Takže až budete svému dítku psát po nemoci omluvenku, aby necvičilo, zjistěte si raději předem, jestli náhodou nejde v rámci tělocviku bruslit nebo třeba plavat do Vltavy. 

No, abych to trochu zkrátila… Byl z toho zánět průdušek jak trám, navíc s podezřením na zápal plic. K tomu vysoké teploty a samozřejmě další antibiotika. Dcera se téměř souběžně přidala s angínou (podle paní doktorky to ale nebyla ta synova, nýbrž jiná, což mě ale moc neuklidnilo) a my s mužem jsme dostali velmi nepříjemnou virózu s bolestí svalů, kloubů, s protivnou rýmou a kašlem. Zkrátka padli jsme celá rodina a před TV na roztaženém gauči jsme skončili všichni čtyři.

 

TIP ČTVRTÝ

Nezoufejte, vždycky může být ještě hůř! 🙂 

Ale znáte to, jak je to v té reklamě, když jsou děti nemocné, maminka si bohužel nemůže vzít dovolenou. Nadopuje se všemi možnými podpůrnými preparáty a obskakuje celou rodinu – podává antibiotika v jakoukoliv denní i noční dobu, měří teplotky, vyměňuje propocená pyžámka a do toho přesvědčuje manžela, že rýma opravdu není smrtelné onemocnění. To, že navíc vaří, pracuje (jelikož je OSVČ) a snaží se udržet domácnost v jakžtakž snesitelném stavu, už jsou opravdu jen detaily.

TIP PÁTÝ

Maminky se nejlépe vyléčí, když se starají o svou nemocnou rodinu. Na nemoc zkrátka nemají čas 🙂 

Teď už jsme zase všichni jakžtakž v pořádku a já jsem si dala závazek, že prostě budeme ZDRAVÍ! Tak nám držte palce a hlavně, nestonejte 🙂

 

Vaše

Martina Truhlářová

Zaručená rodičovská předsevzetí aneb JAK JSEM BYL/A NAIVNÍ

 

Lidský život vyplňují předsevzetí. Možná je to náš způsob, jak získávat stále znovu pocit nového, „lepšího“ začátku. Předsevzetí se množí především na konci každého roku a mívají podobu až „radikálních“ životních rozhodnutí, tj. zhubnu, přestanu kouřit, nebudu tolik utrácet atd. Nemají však příliš dlouhou životnost a i u těch vytrvalejších povah se s březnem pomalu vytrácejí…

Specifickou skupinou předsevzetí jsou jistě ta rodičovská. Nejčastěji jimi trpí mladí bezdětní lidé, popřípadě nastávající či čerství rodiče, ženy i muži bez rozdílu. Takového typického „předsevzeťáka“ či „předsevzeťačku“ poznáte snadno – mají jasné a neotřesitelné názory na výchovu dětí (hlavně těch vašich) a jejich mluva se vyznačuje velkým množství slov, které nesnesou odporu – nikdy, rozhodně, v žádném případě, zásadně atp.

V momentě, kdy se tito předsevzeťáci stanou rodiči a přivezou si svého potomka z porodnice, situace se plíživě, ale zásadně změní. Probděné noci, dny v plné pohotovosti a pár hysterických záchvatů těch roztomilých děťátek vykonají své a otupí pozornost i těch nejzarputilejších povah. Předsevzetí se začnou vytrácet jak pára nad hrncem, protože je přece mnohem víc „user friendly“ nacpat vřeštícímu dítěti v obchodě rohlík než se držet zásady, že svoje dítě nikdy nenakrmíte mimo jídelní židličku. S každým dalším potomkem pak geometrickou řadou berou za své i ty poslední zbytky dobře míněných výchovných předsevzetí.

Ale dost bylo teorie, podíváme se, jaká je praxe. Pojďte si na několika příkladech ukázat, jak rodiče přicházejí o iluze*:

Předsevzetí číslo 1: Nikdy nebudu na své děti křičet!

Realita: Jen ráno, v poledne a večer.

 

Předsevzetí číslo 2: Můj syn se nedotkne bonbónů!

Realita: Ale přežiju to, když tím aspoň na chvíli zaměstná svoji upovídanou pusu.

 

Předsevzetí číslo 3: Moje dítě bude v roce bez plen!

Realita: No jo, tak ve třech.

 

Předsevzetí číslo 4: Děti musí žít v uklizeném a čistém bytě!

Realita: Je vědecky ověřené, že sterilní prostředí neprospívá dětskému zdraví.

 

Předsevzetí číslo 5: Upatlaná dětská pusa? Není nic hroznějšího!

Realita: Vždyť ta pusinka od dortu je tak sladká!

 

Předsevzetí číslo 6: Dudlík? Ne!!!

Realita: Trojčata jsou polehčující okolnost.

 

Předsevzetí číslo 7: S dcerou budu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu!

Realita: Ještě že máme hlídací babičku!

 

Předsevzetí číslo 8: Svému druhému synovi se budu věnovat stejně intenzivně jako prvnímu!

Realita: Moji synové si nejradši hrají spolu.

 

Takže milí rodiče na plný úvazek, buďte v klidu, protože i když se nebudete držet „zaručených“ předsevzetí, nebudete „zaručeně“ horší rodiče a nebudete mít „zaručeně“ horší děti než ti, kdo se jich drží zuby nehty.

 

* Příklady, zde uvedené, jsou smyšlené a jejich podobnost s těmi vašimi je čistě náhodná :o)

 

Pro Jinohrátky ráda napsala Martina Truhlářová, máma dvou dětí.

Naše vánoční tipy pro Ježíška

Pro holčičky i slečny

Malé holčičky určitě potěší kouzelná dřevěná obědová souprava od DJECO, díky které mohou pohostit kamarádky nebo panenky a plyšáky. Souprava obsahuje: 2 talířky, 2 hrnečky, džbánek, vázu s květinami, 2 nože a 2 vidličky, ubrousky s ozdobným kroužkem a dřevěný stolek. Tak dobrou chuť! 

Něžné třpytivé lucerničky z provázků a se střapci rozzáří každý dívčí pokojík. Super je, že si je vaše slečna může vytvořit sama. Kreativní sada Lucerničky CRAFTIVITY obsahuje vše na vytvoření 3 lucerniček včetně příslušenství. Pro všechny šikovné „tvořilky“ od 12 let.

Dalším originálním dárkem a ozdobou do pokojíčku může být dřevěná polička Palác Perské princezny od DJECO, kam si holčičky mohou dávat knížky, figurky a jiné poklady.

Pro chlapečky i kluky

Zatloukat, zatloukat, zatloukat! Co třeba vesmír? Pomocí krásné zatloukací sady Vesmír od Djeco si váš klučina „zatluče“ rakety a létající talíře podle své fantazie a přitom mu nehrozí žádný úraz. Sada obsahuje dřevěné části raket a vesmírných plavidel, hřebíky a karty s návody na sestavení a je vhodná pro děti od 4 let. Podrobnosti o této hračce najdete také v blogu Veru Harnol http://www.veruharnol.cz/blog/zatloukani-od-djeco.

Kinoptik – Roboti nebo Město od Djeco je naučným a zábavným  dárkem pro každého kluka. Postavit robota nebo město lze jednoduše z magnetických dílků, buďto podle návodu nebo dle své fantazie. Po sestavení robot ožije a pohybuje se pomocí optického klamu, o který se postarají dvě speciální fólie. Sady jsou pro šikovné kluky, kterým je šest a více let. Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?time_continue=6&v=4_-3Reno0Sw

 

Taky chce být váš teenager slavným youtuberem? Tak ať si to vyzkouší nanečisto v nové, „nejbláznivější“ stolní hře od Mindoku Play! Staň se hvězdou internetu. Pro více informací o hře mrkněte sem: https://www.youtube.com/watch?v=iCg6yRtunzk

Pro nejmenší zlatíčka

Malovat prsty a nejlépe celou rukou je určitě sen každého malého caparta. Nechte malé umělce vyřádit s barvičkami, trošičku se v nich „pomatlat“ a nakreslit si třeba zvířátko. Kreativní sada MUCKI Malujeme rukou a prsty stimuluje jemnou motoriku a koordinaci mezi rukou a okem u malých dětí. V ilustrované brožurce najdete přesný návod, jak se sadou pracovat.

 

Medvěd Učílek od Sigikid je nejen krásný a měkoučký plyšák, ale i skvělý parťák a učitel pro naše nejmenší. Naučí dětičky zavazovat tkaničky, rozepínat a zapínat knoflíky, zip nebo suchý zip. Zkrátka poradí i pomazlí 🙂

Kostička ke kostičce a domeček pro zvířátka je hotový! Vesele pomalované, barevné skládací Djeco kostky se zvířátky nabízejí spoustou různých kombinací a rozvíjí dětskou fantazii i motoriku. Set obsahuje 9 hlavních kostek s otvory, 2 střechy a 3 bloky k použití jako lávky. Kostky jsou vyrobeny z tvrzeného kartonu a zvířátka jsou gumová. Hrát si s nimi mohou batolátka již od 18 měsíců. Prostě kostky jsou evergreen 🙂

PSÁT KNÍŽKY JE NÁDHERNÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

Říká spisovatelka Yvona Bednarová, autorka půvabných knížek pro děti a velmi sympatická dáma, která byla tak laskavá a poskytla Jinohrátkám exkluzivní rozhovor.

 

Četla jste jako dítě hodně? Měla jste nějakou svoji oblíbenou knížku?

Jako dítě jsem četla opravdu hodně. Knížky jsem milovala. Byli to moji další věrní přátelé. Samozřejmě kromě mých vynikajících rodičů a kamarádek ve škole.

Milovala jsem například všechny díly o malém trpaslíkovi Kulihráškovi. Dále pak knihu Čaroděj ze země OZ. A samozřejmě všechny knihy o Neználkovi. Ten mi též přirostl k srdci.

 

Jinak celé mé dětství i mládí mě provázely knížky plné dobrodružství a krásných příběhů. Chodila jsem do školní knihovny a vždy s sebou táhla tak 10‒12 knih na měsíc. Milovala jsem knihy Jacka Londona, od Rudyarda Kiplinga Knihu džunglí, knihy Alexandra Dumase, Jaroslava Foglara, Karla Maye a jeho Vinnetoua, Julese Verna, Setona a mnoho dalších. Z knih Astrid Lindgrenové jsem měla velmi ráda její Děti z Bullerbynu. Ty jsem četla mnohokrát a obkreslovala jsem si krásné ilustrace.  Ale Pipi Dlouhá punčocha mě naopak doslova odpuzovala. Stejně tak jsem přímo nesnášela Alenku v říši divů Lewise Carrolla.

 

Jak jste se stala spisovatelkou a proč píšete právě pro děti?

Již v dětství pro mě byli všichni spisovatelé nedostižným vzorem. Jenže dle mého názoru, aby se člověk mohl stát spisovatelem, měl by mít nějaké životní zkušenosti, určitý nadhled, moudrost, prožít si mnoho smutku i radosti. Jen tak může doopravdy obohatit své knihy kromě dobrého příběhu něčím navíc. Samozřejmě existují určité výjimky.

 

Úplně prvním impulsem k mé první napsané knížce byla jedna fotka, kterou pro mě můj manžel vyfotil v podzimní přírodě. Byla na ní houba bedla vyfocená zespodu. A najednou jsem pod ní uviděla malinký vílí domeček. A už jsem tu myšlenku ve své hlavě rozvíjela dál. Ten den 24. září 2013 jsem napsala první dvě kapitoly knížky, která vyšla letos 29. května pod názvem „Samuel a Hortenzinka“. Chaloupku víly Hortenzinky jsem ale nakonec umístila pod rozkvetlou hortenzii.

 

Pro děti píšu velmi ráda, jelikož dětská dušička je ještě taková nezkažená, v jádru čistá, plná fantazie. Dokážu se do ní vcítit. Mým cílem je děti nejen pobavit krásným příběhem, ale zároveň jim ukázat možnost řešení nějakých situací, se kterými se v dnešní době mohou setkat. Navíc se jim snažím otevřít nové obzory. A není nad to, když pak vidím ty rozzářené dětské oči při autorských čteních. Anebo když si děti chodí pro podpisy. A já vidím na vlastní oči, že je mé příběhy baví.

 

Když jste v ruce držela svoji první knížku, jak jste se cítila?

Přičichla jsem k ní a zavřela oči. Ten pocit je skoro nepopsatelný. Dostavila se nádherná euforie a pocit, že jsem to přece jen dokázala. Mně se vydáním první knížky splnil celoživotní sen. A navíc je úžasné vědět, že tady na tomto světě po mně kromě mých dvou dcer a vnoučátek zůstane ještě i můj další odkaz. Tentokrát v podobě mých myšlenek.

 

 

 

Jak dlouho vám trvá, než knížku napíšete?

Například svou první knížku „Samuel a Hortenzinka“ jsem psala téměř 5 měsíců. Mezitím však byly Vánoce a předvánoční pečení cukroví.

A třeba druhou knížku „Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence“ jsem psala denně na chatě a příběh jsem napsala během tří týdnů. Vlastně jsem snad ani nic jiného kromě psaní nedělala. Člověk pak zjistí, že ještě v 11 hodin dopoledne nesnídal anebo že jsou 3 hodiny v noci, ale on o tom ani neví. Když je myšlenka, tak se prostě píše a hlad nebo žízeň přestávají existovat.

 

Kterou ze svých knížek a pohádkových postav máte nejradši?

To je opravdu velmi těžké říct. Každá z těch hlavních postav mi velmi přirostla k srdci. Asi je to tak, že když zrovna tím příběhem „žiji“ a jsem do něj „ponořená“, hlavní postavy v mé mysli ožívají a natrvalo se mi vryjí do srdce. Prostě každou svou knížku se snažím psát tak, že bych si ji já sama jako dítě moc ráda přečetla.

 

Ale přece jen asi nejraději mám svůj příběh o 9letém Chrisovi a 12letém Jackovi (z právě připravované knihy „Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka – A pak že draci neexistují!“), kteří se za dramatických okolností setkají s draky. Tento dobrodružný příběh jsem zasadila do Kalifornie a popisuji v něm i dva národní parky. Dětští čtenáři se tudíž díky mé knížce přenesou do zcela nového prostředí, ve kterém nebude nouze o setkání s kojoty, medvědy i pumou. Chris v něm bude řešit velké dilema, jak vyřešit situaci se svým dlouholetým kamarádem. Více ale prozrazovat nebudu.

 

Máte nějaké svoje spisovatelské vzory?

Spisovatelských vzorů mám hodně. Jsou to všichni ti, kteří mě svými knížkami dokázali zaujmout natolik, že jsem jejich příběhy nadšeně hltala jako dítě či dospívající dívka. Jenže doba se značně změnila. Dnes nemůže spisovatel psát knihy jako Alexander Dumas či Jules Verne. Tolik stránek vám v dnešní době žádné nakladatelství ani nevezme. Dnes v nakladatelstvích přijímají radši útlé rukopisy, jelikož nebudou mnoho stát a lidé si je spíš koupí. To je realita dnešních dnů.

A jestli se knížka bude na knižním trhu prodávat, záleží dnes hlavně na dobré reklamě.

 

Co chystáte do budoucna? Pracujete teď momentálně na nějaké nové knize?

Mám rozepsanou sedmou knížku. Hlavním hrdinou je osmiletý Honzík. Knížka je psaná ve dvou časových rovinách. Víc neprozradím.

V hlavě nosím další velmi zajímavý námět, jehož hrdinkou bude jedenáctiletá Anežka. Chci v knížce popsat jeden velký nešvar současných českých rodin, s jehož důsledky se jednotlivci pak třeba léta snaží vyrovnat. Každopádně knížka je ve fázi úvah a pár poznámek mám v mobilu. Radši nebudu ale nic prozrazovat.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám do budoucna co nejvíce vydaných nových knih a spoustu nadšených dětských čtenářů!

Dubánci – malé postavičky, velký nápad!

Jako spousta bezvadných věcí i dubánci se narodili úplně nenápadně a vlastně náhodou. V pražských Klánovicích, odkud jejich autor Petr Václavek pochází, se zrovna ten rok neurodily kaštany, a tak se na stavění figurek pro děti šikly žaludy, kterých bylo na zahradě habaděj. A pak už stačilo jen pár šikovných rukou, tavná pistole a první dubánci byli na světě! 🙂

Kůrka, Lesněnka a „profesáci“

Je zajímavé, že jen dva duboví panáčci mají svá jména. Ostatní Petr Václavek pojmenovává podle profesí, které představují – třeba skejťák, kytarista, cyklista a vůbec nejslavnější je „záchodovej“. Výrobě figurek předchází sběr čerstvého materiálu (překvapivě hlavně na podzim :), pak si autor figurku předkreslí a následně slepí. Jak ale sám zdůrazňuje, mnohem snazší je figurku vytvořit než ji perfektně nafotit. To je teprve proces! 🙂

Dubánci jdou do světa!

Ve virtuální podobě potkáte dubánky hlavně na Facebooku a vytištěni už byli třeba na kalendářích, pohledech, pexesu, tričkách, hrníčkách nebo taškách. Letos na jaře se dokonce objevili v knížce „Dubánci. Příběhy jednoho roku“, kterou Petr Václavek vytvořil společně se svými přáteli Leonou Šťastnou a Slávkem Rydvalem.

A co bude s dubánky dál?

Sehranému autorskému týmu Petra Václavka a jeho přátel vyšla nedávno také dubánčí leporela pro nejmenší děti a vysněnou metou je Večerníček nebo animovaný film, ve kterém by dubánci samozřejmě hráli hlavní roli. To by bylo super! 🙂

 

Za Jinohrátky přejeme dubánkům a jejich tvůrcům, ať se jim tenhle jejich krásný sen splní!

 

Knížku, leporela, pohledy a kalendáře můžete zakoupit v naší kamenné prodejně nebo na e-shopu www.jinohratky.cz.

Chcete se o dubáncích dozvědět více? Mrkněte www.dubanci.cz nebo na facebook.com/dubanci.

 

Text byl volně zpracován podle:

Večerníček s dubánky? To by bylo krásné In: Deník. 2017-05-05 [cit. 2017-10-11]. Dostupné z: http://dubanci.cz/wp-content/uploads/denik-2017-05-05-strana-9.pdf

Jak mluvit s dětmi o smrti

Smrt blízkého je těžká pro dospělé a samozřejmě i pro naše nejmenší. Jak o ní s dětmi citlivě a rozumně mluvit, jak se k nim chovat? Zkusíme vám zprostředkovat pár nápadů a tipů, které by vám v této tíživé chvíli mohly pomoci.

Děti truchlí jinak než dospělí

Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď. To, co děti postihuje, není samotný fakt smrti, ale prožitek ztráty všeho toho, co je v jejich mysli a v jejich citech spojeno se zemřelým člověkem. A teprve s časovým odstupem děti přicházejí na to, o co přišly. Silně však na ně působí napětí v rodině, mohou se cítit opuštěné těmi, kteří zůstali.

Naslouchejte a nehodnoťte

Po úmrtí blízkého člověka děti často potřebují vyprávět svůj příběh – co se stalo, kde byly, když se dověděly o úmrtí, jaké to pro ně bylo. Naslouchejte jejich vyprávění bez hodnocení, nechte je vypovídat. A ty děti, které vyprávět nechtějí, do toho nenuťte. Může to být proto, že chrání dospělé kolem sebe před ještě větší bolestí.

Říkejte pravdu

O smrti dítěti nelžete, buďte upřímní a otevření. A když se na smrt ptá, odpovídejte mu zcela konkrétně a věcně, samozřejmě s ohledem na jeho věk. Používejte raději „zemřel“ nebo „zabil se“ než třeba „odešel“ nebo „opustil nás“. Když nemluvíte o smrti přímočaře, může pak malé dítě nabýt dojmu, že se zemřelý vrátí.

Zachovejte v rodině dosavadní řád a zvyklosti

Po úmrtí blízkého člověka prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný. Stejně tak jej prožívají děti. Aby se děti adaptovaly na změnu, zachovávejte alespoň základní zvyky, jako např. čas ukládání k spánku, čas společného jídla nebo jiné rodinné tradice.

Vzpomínejte společně na zemřelého

Vzpomínáním na zemřelého „zpracováváme“ jeho ztrátu a způsobů jak  na něj vzpomínat, je několik, např. prohlížením fotek, obrázků, procházky na známá místa. Nebojte se například říct: „Tvůj tatínek měl rád tuhle písničku“. Používejte jméno zemřelého. Děti se tak naučí, že zemřelý člověk zůstává v životě těch, kteří žijí dál, a že hovořit o zemřelých není tabu. Dětem také dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém nějaký předmět nebo jeho fotku.

Vytvořte pro děti bezpečné prostředí, ve kterém mohou být smutné

Dítě, které zažilo smrt blízkého člověka, potřebuje ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí. Vyjadřujte mu zvýšeně svoji náklonost a lásku a stále ho ujišťujte, že ho budete i nadále milovat a že se na vás může vždy a v všem spolehnout. A ve chvílích, kdy se bojí samoty, měli bychom být s ním. Ale má-li potřebu být samo, nevnucujte se mu.

Dovolte dětem vyjadřovat všechny druhy emocí

Ať dítě pláče a je smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Nesnažte se je násilně rozptylovat a rozveselovat. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při vytváření osobnosti.

Děti se mají zúčastnit pohřbu

Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat.

Text byl zpracován podle: Děti truchlí jinak. In: Umírání.cz. Dostupné z: http://www.umirani.cz/rady-a-informace/deti-truchli-jinak

 

 

 

Halloween – svátek svítících dýní

Vždycky jsem Halloween zavrhovala jak „nedomácí“, kýčovitý svátek, přivandrovalý z Ameriky, než jsem si přečetla pár informací, které mě vyvedly z omylu. Třeba vás původ tohoto strašidelného, ale vlastně velmi krásného svátku překvapí stejně jako mě a vezmete ho na milost 🙂

Za vším hledej Kelta…

Tento svátek, který Keltové pojmenovali Samhain, vychází ze starého keltského zvyku, při kterém lidé svítili lucernami z řepy nebo tykve na cestu mrtvým. Dávali je před krytý vchod do domu nebo přímo do okna, protože věřili, že v noci z 31. října na 1. listopadu se duše mrtvých vracejí domů. Tyto přírodní lucerny jim měly ukazovat cestu a zároveň sloužily jako ochrana proti zlomyslným duchům. Jako zdroj světla byly používány hořící kousky uhlí a později svíčky.

Dýně vítězí!

A jak se keltský svátek Samhain (katolickou církví později přejmenovaný na Svátek všech svatých, tj. ALL HALLOWʼS DAY, zkráceně HALLOWEEN) dostal na nový kontinent? Přivezli ho tam evropští osadníci, kteří objevili praktickou věc. V Americe rostoucí, ale v Evropě neznámé dýně jsou větší a lépe se hodí pro vyřezávání luceren než řepa a tykev používané na starém kontinentě. Halloween tak nabral „druhý dech“ a dnes patří v Americe mezi nejoblíbenější svátky. Děti převlečené za strašidelné bytosti pobíhají od domu k domu a dostávají sladkosti.

A co starý kontinent?

V Evropě se Halloween slaví jako Dušičky. Tato vzpomínka na zemřelé se slaví 2. listopadu. Zapalují se svíce na hrobech (podobně jako dýně u domů), přinášejí se věnce a květiny. Lidé vzpomínají na ty, které jsme měli rádi a kteří už nejsou mezi námi. Americký Halloween se ale stává oblíbeným i u nás. A je pravda, že ty tajemně osvětlené, strašidelné tváře z dýní mají něco do sebe 🙂

Text byl volně zpracován podle:

Halloween nebo Dušičky? In: Alíkoviny, 2008-10-31 [cit. 2017-10-20]. Dostupné z: https://www.alik.cz/a/halloween-nebo-dusicky

Nové interaktivní hry od Mindoku – pošlete to dál!

Ninja karty – Pošli to dál

Zahrát si „kámen, nůžky, papír“ s úplně neznámým člověkem, darovat jen tak někomu kafe nebo si třeba lehnout na podlahu v obchodním centru a dělat, že spíte – to je jen malá ukázka „bláznivých úkolů“ z nové hry od Mindoku Ninja karty – Pošli to dál , kterou ocení spíš ti odvážnější, méně stydliví z nás. Ti, kteří si rádi hrají a provokují lidi kolem sebe 🙂 Na každé kartě uvnitř krabičky najdete úkol a když ho splníte, „pošlete“ kartu dál, tj. darujete ji komukoliv, koho potkáte. Ten se pak díky vám stane součástí této hry 🙂

Zde si můžete prohlédnout video s návodem od DenisTV, jak si hru zahrát a sdílet videa s plněním zadaných úkolů 🙂 https://www.youtube.com/watch?v=Oh5uA2lOjWc

Přines si svou knihu 

Tahle čerstvá novinka od Mindoku je na rozdíl od předchozí hry možná trochu „usedlejší“, ale bavit se u ní budete určitě taky. Vyndejte z knihovny svoji oblíbenou knihu nebo naopak takový ten „knihovničkový ležák“, na který jste nesáhli už léta, přečtěte si na jedné z karet zadání – třeba „Najděte ve své knize směšný titulek z bulvárních novin“ – a splňte úkol! Díky tomu, že můžete použít jakoukoliv knížku a hrát s jakoukoli skupinou lidí, budete se bavit do alelujá! 🙂 Skvělá hra na párty – doporučujeme!

 

NA ZABLÁCENÉ NOŽKY – SUPER BABYGALOŠKY!

Podzim a zima… pro děti venku spousta legrace, pro mě taky, ale… taky zablácené sedačky v autě, fusak v kočárku a vlastně všechno, co přijde do kontaktu s dětskou botkou 🙂 Kryštof rozhodně není z těch dětí, které by se vyhýbaly loužím a blátu, naopak. A pak hup do auta a házet nožkama na všechny strany a co si budeme povídat, sedačky a čalounění to dost odnášejí. Známe to všechny, že? Jak to řešit? Sundat mu v autě boty? To mu bude zima… Dát mu náhradní boty? Kdo to má pořád nazouvat a vyzouvat…

Měla jsem možnost vyzkoušet BABYGALOŠE. Dětský návlek, který se jen jednoduše nasadí na zablácenou botku a je to! Sedačky jsou uchráněné, dítě stále obuté a já spokojená 🙂 Návleky jsou ze snadno čistitelného materiálu, rychle uschnou, tak není problém je přeprat, když dostanou víc zabrat. Výrobce je ušil nápaditě, žádný nudný návlek, takže můj malý je spokojený a nesnaží se galoše nutně sundat z nohy.

Osobně tyhle návleky dobře využiji i při vyzvedávání starší dcery ze školky. Návleky pro rodiče jsou batoleti veliké, v podstatě v nich nedokáže jít. A je tu zase moje „ochota“ dítko několikrát dokola obouvat a zouvat. Takže pro mě velký pomocník i v téhle situaci. Ve školce si já nasadím návleky, Kryštof galoše a jdeme. Za mě super vychytávka, jednoduchý nápad, ale velký pomocník 🙂

Za testování babygalošek a příspěvek na náš blog moc děkujeme paní Vendule Kozelkové a jejímu synovi Kryštůfkovi.

Babygaloše můžete v různých velikostech a designech zakoupit zde: http://bit.ly/2lvlB6E