NA SVĚTĚ JE TOLIK KRÁSNÝCH KNIH!

 

Vyzpovídali jsme herečku a spisovatelku Jarmilu Vlčkovou, spoluautorku nedávno vyšlé knížky pro děti Viktor a záhadná teta Bobina. Přečtěte si o jejím vztahu ke knížkám a psaní, je to hezké povídání.  

Četla jste jako dítě hodně? Měla jste nějakou svoji oblíbenou knížku?

Já mám celoživotní pocit, že bych mohla číst stále víc a víc. A tak je to se mnou od malička. Vždy jsem si v knihovně půjčila spoustu knih, které jsem potom ani nestihla všechny přečíst. Ale moc ráda jsem si je i jen prohlížela. Od malička také miluji vůni knih a ilustrace.

Nedokážu říct, kterou knihu jsem měla nejraději, asi vždy tu, kterou jsem zrovna četla. Milovala jsem ROBINSONA, KARKULÍNA… ale jedna kniha mně přece jen utkvěla v hlavě natolik, že jsem díky ní i změnila svůj život. Byla to kniha DENÍK ANNY FRANKOVÉ. Pamatuji si, jak pro mě bylo ve třinácti letech nepochopitelné, že přesto, že celá rodina žije schovaná před nacisty v zadní části domu, tak se nadále vzdělávají a snaží se žít svůj život co nejvíce naplno, a to i přes všechno utrpení, které zažívali. Tehdy jsem si řekla, že bych taky měla žít co nejvíc naplno. Hlavně mě nic neomezovalo, nikdo mi v ničem nebránil. V dospělosti jsem se vydala do Amsterdamu, abych se do jejich úkrytu podívala, a ještě teď mě z toho mrazí. Tuto knihu bych doporučila každému staršímu dítěti. Těší mě, že nakladatelství Triáda teď vydalo DENÍK ANNE FRANKOVÉ jako komiks. Musím říct, že je opravdu velmi povedený a já ho ráda doporučuji.

Jak jste se stala spisovatelkou a proč píšete právě pro děti?

Já bych asi nikdy nesebrala odvahu začít psát knihu sama. Jednou jsem to zkusila, ale mám napsanou jednu jedinou stránku, a ta leží v šuplíku. S psaním knihy mě oslovila má kamarádka a teď už i spoluautorka Pavlína Jurková. My jsme do té doby spolu psaly divadelní scénáře. Byly to autorské pohádky pro naše DIVADLO LÁRYFÁRY. A tak bylo jasné, že kniha, kterou napíšeme, bude opět pro děti.

Když jste v ruce držela svoji první knížku, jak jste se cítila?

Už když jsme se šly na knihu podívat do tiskárny, tak jsem měla krásný pocit. Potom mi přišel rovnou celý balík naší knihy a já si opakovala: „Tak se to opravdu podařilo!“. Samozřejmě jsem si knihu pohladila, očichala, s úctou otevřela a prohlédla si všechny ty nádherné ilustrace od Martiny Fojtů. A také jsem zašeptala jedno přání. Aby si ji malí čtenáři nechali ve svých knihovničkách, občas se k ní vraceli a až vyrostou, tak aby ji předali svým dětem a pak vnoučatům…

 Jak dlouho vám trvalo, než jste knížku napsaly?

Nám to trvalo asi tak půl roku. Ale myslím, že je to u každé knihy jiné. Záleží na tom, kolik si ve svém životě uděláte na psaní čas. Souhlasím s tím, že kniha se musí vysedět. Psát a psát, nic jiného nepomůže.

Máte nějaké svoje spisovatelské vzory?

Nejčastěji se vracím ke spisovatelce Betty MacDonaldové. Miluji všechny její knihy a vždy když nevím, kterou knihu si vybrat, tak sáhnu do knihovny pro jednu z jejích knížek. Její životní nadhled, vtip a lehkost, se kterou psala, je pro mne fascinující. A pak mám ráda spoustu dalších spisovatelů a spisovatelek. Na světě je tolik krásných knih, že mám vždy problém rozhodnout se pro tu jednu jedinou, kterou budu zrovna číst.

Co chystáte do budoucna?

Co myslíte? Píšeme!

 

Za Jinohrátky moc děkujeme paní Jarmile Vlčkové za rozhovor. Její prvotinu, kterou napsala společně s Pavlínou Jurkovou, si u nás v kamenném obchodě můžete prolistovat a nebo rovnou zakoupit na e-shopu: http://bit.do/Viktor-a-zahadna-teta-Bobina

PSÁT KNÍŽKY JE NÁDHERNÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

Říká spisovatelka Yvona Bednarová, autorka půvabných knížek pro děti a velmi sympatická dáma, která byla tak laskavá a poskytla Jinohrátkám exkluzivní rozhovor.

 

Četla jste jako dítě hodně? Měla jste nějakou svoji oblíbenou knížku?

Jako dítě jsem četla opravdu hodně. Knížky jsem milovala. Byli to moji další věrní přátelé. Samozřejmě kromě mých vynikajících rodičů a kamarádek ve škole.

Milovala jsem například všechny díly o malém trpaslíkovi Kulihráškovi. Dále pak knihu Čaroděj ze země OZ. A samozřejmě všechny knihy o Neználkovi. Ten mi též přirostl k srdci.

 

Jinak celé mé dětství i mládí mě provázely knížky plné dobrodružství a krásných příběhů. Chodila jsem do školní knihovny a vždy s sebou táhla tak 10‒12 knih na měsíc. Milovala jsem knihy Jacka Londona, od Rudyarda Kiplinga Knihu džunglí, knihy Alexandra Dumase, Jaroslava Foglara, Karla Maye a jeho Vinnetoua, Julese Verna, Setona a mnoho dalších. Z knih Astrid Lindgrenové jsem měla velmi ráda její Děti z Bullerbynu. Ty jsem četla mnohokrát a obkreslovala jsem si krásné ilustrace.  Ale Pipi Dlouhá punčocha mě naopak doslova odpuzovala. Stejně tak jsem přímo nesnášela Alenku v říši divů Lewise Carrolla.

 

Jak jste se stala spisovatelkou a proč píšete právě pro děti?

Již v dětství pro mě byli všichni spisovatelé nedostižným vzorem. Jenže dle mého názoru, aby se člověk mohl stát spisovatelem, měl by mít nějaké životní zkušenosti, určitý nadhled, moudrost, prožít si mnoho smutku i radosti. Jen tak může doopravdy obohatit své knihy kromě dobrého příběhu něčím navíc. Samozřejmě existují určité výjimky.

 

Úplně prvním impulsem k mé první napsané knížce byla jedna fotka, kterou pro mě můj manžel vyfotil v podzimní přírodě. Byla na ní houba bedla vyfocená zespodu. A najednou jsem pod ní uviděla malinký vílí domeček. A už jsem tu myšlenku ve své hlavě rozvíjela dál. Ten den 24. září 2013 jsem napsala první dvě kapitoly knížky, která vyšla letos 29. května pod názvem „Samuel a Hortenzinka“. Chaloupku víly Hortenzinky jsem ale nakonec umístila pod rozkvetlou hortenzii.

 

Pro děti píšu velmi ráda, jelikož dětská dušička je ještě taková nezkažená, v jádru čistá, plná fantazie. Dokážu se do ní vcítit. Mým cílem je děti nejen pobavit krásným příběhem, ale zároveň jim ukázat možnost řešení nějakých situací, se kterými se v dnešní době mohou setkat. Navíc se jim snažím otevřít nové obzory. A není nad to, když pak vidím ty rozzářené dětské oči při autorských čteních. Anebo když si děti chodí pro podpisy. A já vidím na vlastní oči, že je mé příběhy baví.

 

Když jste v ruce držela svoji první knížku, jak jste se cítila?

Přičichla jsem k ní a zavřela oči. Ten pocit je skoro nepopsatelný. Dostavila se nádherná euforie a pocit, že jsem to přece jen dokázala. Mně se vydáním první knížky splnil celoživotní sen. A navíc je úžasné vědět, že tady na tomto světě po mně kromě mých dvou dcer a vnoučátek zůstane ještě i můj další odkaz. Tentokrát v podobě mých myšlenek.

 

 

 

Jak dlouho vám trvá, než knížku napíšete?

Například svou první knížku „Samuel a Hortenzinka“ jsem psala téměř 5 měsíců. Mezitím však byly Vánoce a předvánoční pečení cukroví.

A třeba druhou knížku „Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence“ jsem psala denně na chatě a příběh jsem napsala během tří týdnů. Vlastně jsem snad ani nic jiného kromě psaní nedělala. Člověk pak zjistí, že ještě v 11 hodin dopoledne nesnídal anebo že jsou 3 hodiny v noci, ale on o tom ani neví. Když je myšlenka, tak se prostě píše a hlad nebo žízeň přestávají existovat.

 

Kterou ze svých knížek a pohádkových postav máte nejradši?

To je opravdu velmi těžké říct. Každá z těch hlavních postav mi velmi přirostla k srdci. Asi je to tak, že když zrovna tím příběhem „žiji“ a jsem do něj „ponořená“, hlavní postavy v mé mysli ožívají a natrvalo se mi vryjí do srdce. Prostě každou svou knížku se snažím psát tak, že bych si ji já sama jako dítě moc ráda přečetla.

 

Ale přece jen asi nejraději mám svůj příběh o 9letém Chrisovi a 12letém Jackovi (z právě připravované knihy „Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka – A pak že draci neexistují!“), kteří se za dramatických okolností setkají s draky. Tento dobrodružný příběh jsem zasadila do Kalifornie a popisuji v něm i dva národní parky. Dětští čtenáři se tudíž díky mé knížce přenesou do zcela nového prostředí, ve kterém nebude nouze o setkání s kojoty, medvědy i pumou. Chris v něm bude řešit velké dilema, jak vyřešit situaci se svým dlouholetým kamarádem. Více ale prozrazovat nebudu.

 

Máte nějaké svoje spisovatelské vzory?

Spisovatelských vzorů mám hodně. Jsou to všichni ti, kteří mě svými knížkami dokázali zaujmout natolik, že jsem jejich příběhy nadšeně hltala jako dítě či dospívající dívka. Jenže doba se značně změnila. Dnes nemůže spisovatel psát knihy jako Alexander Dumas či Jules Verne. Tolik stránek vám v dnešní době žádné nakladatelství ani nevezme. Dnes v nakladatelstvích přijímají radši útlé rukopisy, jelikož nebudou mnoho stát a lidé si je spíš koupí. To je realita dnešních dnů.

A jestli se knížka bude na knižním trhu prodávat, záleží dnes hlavně na dobré reklamě.

 

Co chystáte do budoucna? Pracujete teď momentálně na nějaké nové knize?

Mám rozepsanou sedmou knížku. Hlavním hrdinou je osmiletý Honzík. Knížka je psaná ve dvou časových rovinách. Víc neprozradím.

V hlavě nosím další velmi zajímavý námět, jehož hrdinkou bude jedenáctiletá Anežka. Chci v knížce popsat jeden velký nešvar současných českých rodin, s jehož důsledky se jednotlivci pak třeba léta snaží vyrovnat. Každopádně knížka je ve fázi úvah a pár poznámek mám v mobilu. Radši nebudu ale nic prozrazovat.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám do budoucna co nejvíce vydaných nových knih a spoustu nadšených dětských čtenářů!

Dubánci – malé postavičky, velký nápad!

Jako spousta bezvadných věcí i dubánci se narodili úplně nenápadně a vlastně náhodou. V pražských Klánovicích, odkud jejich autor Petr Václavek pochází, se zrovna ten rok neurodily kaštany, a tak se na stavění figurek pro děti šikly žaludy, kterých bylo na zahradě habaděj. A pak už stačilo jen pár šikovných rukou, tavná pistole a první dubánci byli na světě! 🙂

Kůrka, Lesněnka a „profesáci“

Je zajímavé, že jen dva duboví panáčci mají svá jména. Ostatní Petr Václavek pojmenovává podle profesí, které představují – třeba skejťák, kytarista, cyklista a vůbec nejslavnější je „záchodovej“. Výrobě figurek předchází sběr čerstvého materiálu (překvapivě hlavně na podzim :), pak si autor figurku předkreslí a následně slepí. Jak ale sám zdůrazňuje, mnohem snazší je figurku vytvořit než ji perfektně nafotit. To je teprve proces! 🙂

Dubánci jdou do světa!

Ve virtuální podobě potkáte dubánky hlavně na Facebooku a vytištěni už byli třeba na kalendářích, pohledech, pexesu, tričkách, hrníčkách nebo taškách. Letos na jaře se dokonce objevili v knížce „Dubánci. Příběhy jednoho roku“, kterou Petr Václavek vytvořil společně se svými přáteli Leonou Šťastnou a Slávkem Rydvalem.

A co bude s dubánky dál?

Sehranému autorskému týmu Petra Václavka a jeho přátel vyšla nedávno také dubánčí leporela pro nejmenší děti a vysněnou metou je Večerníček nebo animovaný film, ve kterém by dubánci samozřejmě hráli hlavní roli. To by bylo super! 🙂

 

Za Jinohrátky přejeme dubánkům a jejich tvůrcům, ať se jim tenhle jejich krásný sen splní!

 

Knížku, leporela, pohledy a kalendáře můžete zakoupit v naší kamenné prodejně nebo na e-shopu www.jinohratky.cz.

Chcete se o dubáncích dozvědět více? Mrkněte www.dubanci.cz nebo na facebook.com/dubanci.

 

Text byl volně zpracován podle:

Večerníček s dubánky? To by bylo krásné In: Deník. 2017-05-05 [cit. 2017-10-11]. Dostupné z: http://dubanci.cz/wp-content/uploads/denik-2017-05-05-strana-9.pdf

Jinohrátky jsou naše srdcovka…

Když si povídáte s Vendulou Skřivánkovou a Janou Kvapilovou, jinohrátkovým to týmem, je vám hned jasné, že nejde jen o dvě zarputilé matky, které si baví hrát „jinak“, ale hlavně o dvě nadšené duše, které svoji „práci“ dělají s radostí a úsměvem. 

Jak jsi vlastně přišla na to, že založíš Jinohrátky?
Vendula: Byla to kombinace přání otevřít si obchod a náhody. V Újezdě nad Lesy, kde bydlím, se uvolnil obchodní prostor. Manželovi se do toho ale moc nechtělo, nemá rád rizika. Prý, když, tak jedině s někým dalším, abych na to nebyla sama. V létě po dovolené, kde jsem byla s přáteli a známými se mi jeden z nich ozval, že se mu můj nápad líbí a chtěl by se stát společníkem. Měl mít na starost technické věci a e-shop. Tak jsme si plácli a věci se daly do pohybu.

Vendula

Nebylo to ale vůbec jednoduché období, jako by vše kolem Jinohrátek bylo podle hesla: „Proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě“… Do poslední chvíle jsem byla zaháčkovaná ve svém předchozím zaměstnání, zařizovala jsem Jinohrátky a do toho jen pár dní před otevřením od celého projektu můj společník odešel. Byl to pro mne šok, ale na druhou stranu, teď s odstupem času, vím, že to tak asi mělo být.

A i když jsme ztratila jednoho společníka, druhý se objevil nečekaně v řadách mých kamarádek sousedek 🙂 Míša, v té době na mateřské a s druhým miminkem na cestě, mi byla na začátku velkou oporou. Zaštiťovala provoz zmrzliny a věci kolem reklamy. Dnes je to už skoro ¾ roku, kdy jsem jediným majitelem a jednatelem firmy Jinohrátky. Míša se plně věnuje své rodině a je i nadále mou kamarádkou a fajn sousedkou 🙂

Jak zvládáš práci a rodinu dohromady?
Vendula: Ze začátku jsem byla v práci od nevidim do nevidim, ale to se nedalo zvládnout. Spravovat e-shop a kamennou prodejnu a do toho řešit milion a jednu věc… bylo toho moc. Proto jsem zavolala o pomoc a začala hledat spřízněnou duši, která by brigádně vypomáhala v obchodě. Zase jsem nemusela daleko, ale do řad svých přátel. Ozvala se mi Janička a lepšího parťáka jsem si nemohla přát. Je zapálená, nápaditá, spolehlivá. Zákazníci ji mají moc rádi a vrací se za ní. Pomáhá mi s administrativou, prodejem, s výběrem a testováním produktů, které v obchodě nabízíme.

Jak dlouho už v Jinohrátkách pracuješ a co tě na práci tady nejvíc baví?
Jana:
V Jinohrátkách pracuji už rok a půl. Na práci mě baví úplně vše.
Moje „šéfová“ je zároveň i moje dobrá kamarádka, se kterou si vždy vyjdeme vstříc, pomůžeme si, a proto do práce chodím moc ráda. Ale vlastně je jedna věc, která mě baví víc než ostatní… vybalovat z balíků nové zboží, které přišlo poprvé. To si pak připadám jako malá holka s krabicí plnou pokladů :)))

Podle čeho vybíráte jinohrátkový sortiment?
Vendula: Vybíráme ho tak, aby odpovídal nejen vzhledem, ale hlavně kvalitou zpracování a až jako poslední věc řešíme cenu. Hračky i hry by měly vydržet i několik generací a ne se hned po prvním použití rozpadnout, jako to je v případě plastových a zvukových hraček z hypermarketů… Měly by rozvíjet dětskou fantazii, učit děti a napomáhat společným rodinným chvilkám, aby na ně všichni vzpomínali s úsměvem a radostí.

Co podle tebe kupují zákazníci nejradši, co se jim u vás nejvíc líbí?Jana: Myslím, že si u nás najde každý něco. Holčičky milují věci na tvoření a kreativní sady, kluci zase většinou hry nebo komiksové příběhy. Společně pak okukují plyšáky, knížky a potřeby do školy. A než si děti vyberou, maminky se u nás mohou usadit do pohodlného gauče, prohlížet si třeba diáře nebo antistresové omalovánky.

Testujete hračky i na vlastních dětech?
Vendula:
Jasně. Naše děti (moje i Janiny) mají z Jinohrátek většinu věcí v pokojíčku 🙂 Všichni čtyři kluci s nadšením testují a hrají hry nebo kreativní sady, ať už od Djeco nebo třeba od Mindoku. Díky nim začaly vznikat naše články na blog nebo FB.

Jana: Samozřejmě že ano. Nerada nabízím něco, o čem nevím, jak to funguje. A zároveň jsou moji kluci šťastní, že mohou zkusit něco nového od maminky z práce 🙂

Máte nějakou svoji „srdcovou“ značku, kterou v Jinohrátkách prodáváte a na kterou nedáte dopustit?
Vendula:
Mezi moje srdcovky patří hlavně francouzská značka Djeco. Její kreativní sady a hračky, které okouzlí jak nápadem, tak zpracováním, prodáváme asi nejvíce. Pak samozřejmě hry od značky Mindok. Na ty nedáme dopustit, a dalo by se říct, že jsme takový malý Mindok showroom :)) 

Jana: Já osobně taky nedám dopustit na hry od Mindoku. Starší syn na těchto hrách „vyrostl“ a to díky jedné hodné tetě, která nás plně zásobovala novinkami od této firmy. Proto i já tuto značku ráda doporučuji, když vím, jak dokážou tyto logické hry děti zabavit a zároveň pomáhají rozvíjet jejich myšlení. 

Čím chcete svoje zákazníky překvapit v budoucnu?
Vendula:
Na podzim plánujeme rozšíření nabídky o panenky a stavebnice. Víc prozrazovat nebudu, nechte se překvapit 🙂 

Jana: Jsme po velké přestavbě obchůdku a momentálně plánujeme „vyrazit do terénu“. Čeká nás řada jarmarků, kam chceme vyrazit s naším stánkem a ukázat i lidem mimo Újezd nad Lesy, co všechno u nás mohou koupit.

Za milý rozhovor patří naše poděkování Martině Truhlářové! V+J

Dočetli jste až sem? Děkujeme 🙂

29.9.2017 slavíme 2 roky od otevření prodejny 🙂 Tak teď ten slíbený dárek pro naše fanoušky!

Speciální kód na 15% slevu na veškerý sortiment v prodejně a na e-shopu www.jinohratky.cz. Platnost kódu je od 29.9. do 4.10.17 🙂

Znění kódu: 88850370