PSÁT KNÍŽKY JE NÁDHERNÉ DOBRODRUŽSTVÍ!

Říká spisovatelka Yvona Bednarová, autorka půvabných knížek pro děti a velmi sympatická dáma, která byla tak laskavá a poskytla Jinohrátkám exkluzivní rozhovor.

 

Četla jste jako dítě hodně? Měla jste nějakou svoji oblíbenou knížku?

Jako dítě jsem četla opravdu hodně. Knížky jsem milovala. Byli to moji další věrní přátelé. Samozřejmě kromě mých vynikajících rodičů a kamarádek ve škole.

Milovala jsem například všechny díly o malém trpaslíkovi Kulihráškovi. Dále pak knihu Čaroděj ze země OZ. A samozřejmě všechny knihy o Neználkovi. Ten mi též přirostl k srdci.

 

Jinak celé mé dětství i mládí mě provázely knížky plné dobrodružství a krásných příběhů. Chodila jsem do školní knihovny a vždy s sebou táhla tak 10‒12 knih na měsíc. Milovala jsem knihy Jacka Londona, od Rudyarda Kiplinga Knihu džunglí, knihy Alexandra Dumase, Jaroslava Foglara, Karla Maye a jeho Vinnetoua, Julese Verna, Setona a mnoho dalších. Z knih Astrid Lindgrenové jsem měla velmi ráda její Děti z Bullerbynu. Ty jsem četla mnohokrát a obkreslovala jsem si krásné ilustrace.  Ale Pipi Dlouhá punčocha mě naopak doslova odpuzovala. Stejně tak jsem přímo nesnášela Alenku v říši divů Lewise Carrolla.

 

Jak jste se stala spisovatelkou a proč píšete právě pro děti?

Již v dětství pro mě byli všichni spisovatelé nedostižným vzorem. Jenže dle mého názoru, aby se člověk mohl stát spisovatelem, měl by mít nějaké životní zkušenosti, určitý nadhled, moudrost, prožít si mnoho smutku i radosti. Jen tak může doopravdy obohatit své knihy kromě dobrého příběhu něčím navíc. Samozřejmě existují určité výjimky.

 

Úplně prvním impulsem k mé první napsané knížce byla jedna fotka, kterou pro mě můj manžel vyfotil v podzimní přírodě. Byla na ní houba bedla vyfocená zespodu. A najednou jsem pod ní uviděla malinký vílí domeček. A už jsem tu myšlenku ve své hlavě rozvíjela dál. Ten den 24. září 2013 jsem napsala první dvě kapitoly knížky, která vyšla letos 29. května pod názvem „Samuel a Hortenzinka“. Chaloupku víly Hortenzinky jsem ale nakonec umístila pod rozkvetlou hortenzii.

 

Pro děti píšu velmi ráda, jelikož dětská dušička je ještě taková nezkažená, v jádru čistá, plná fantazie. Dokážu se do ní vcítit. Mým cílem je děti nejen pobavit krásným příběhem, ale zároveň jim ukázat možnost řešení nějakých situací, se kterými se v dnešní době mohou setkat. Navíc se jim snažím otevřít nové obzory. A není nad to, když pak vidím ty rozzářené dětské oči při autorských čteních. Anebo když si děti chodí pro podpisy. A já vidím na vlastní oči, že je mé příběhy baví.

 

Když jste v ruce držela svoji první knížku, jak jste se cítila?

Přičichla jsem k ní a zavřela oči. Ten pocit je skoro nepopsatelný. Dostavila se nádherná euforie a pocit, že jsem to přece jen dokázala. Mně se vydáním první knížky splnil celoživotní sen. A navíc je úžasné vědět, že tady na tomto světě po mně kromě mých dvou dcer a vnoučátek zůstane ještě i můj další odkaz. Tentokrát v podobě mých myšlenek.

 

 

 

Jak dlouho vám trvá, než knížku napíšete?

Například svou první knížku „Samuel a Hortenzinka“ jsem psala téměř 5 měsíců. Mezitím však byly Vánoce a předvánoční pečení cukroví.

A třeba druhou knížku „Jak měsíček a hvězdičky pomohli panence“ jsem psala denně na chatě a příběh jsem napsala během tří týdnů. Vlastně jsem snad ani nic jiného kromě psaní nedělala. Člověk pak zjistí, že ještě v 11 hodin dopoledne nesnídal anebo že jsou 3 hodiny v noci, ale on o tom ani neví. Když je myšlenka, tak se prostě píše a hlad nebo žízeň přestávají existovat.

 

Kterou ze svých knížek a pohádkových postav máte nejradši?

To je opravdu velmi těžké říct. Každá z těch hlavních postav mi velmi přirostla k srdci. Asi je to tak, že když zrovna tím příběhem „žiji“ a jsem do něj „ponořená“, hlavní postavy v mé mysli ožívají a natrvalo se mi vryjí do srdce. Prostě každou svou knížku se snažím psát tak, že bych si ji já sama jako dítě moc ráda přečetla.

 

Ale přece jen asi nejraději mám svůj příběh o 9letém Chrisovi a 12letém Jackovi (z právě připravované knihy „Neobyčejné dobrodružství Chrise a Jacka – A pak že draci neexistují!“), kteří se za dramatických okolností setkají s draky. Tento dobrodružný příběh jsem zasadila do Kalifornie a popisuji v něm i dva národní parky. Dětští čtenáři se tudíž díky mé knížce přenesou do zcela nového prostředí, ve kterém nebude nouze o setkání s kojoty, medvědy i pumou. Chris v něm bude řešit velké dilema, jak vyřešit situaci se svým dlouholetým kamarádem. Více ale prozrazovat nebudu.

 

Máte nějaké svoje spisovatelské vzory?

Spisovatelských vzorů mám hodně. Jsou to všichni ti, kteří mě svými knížkami dokázali zaujmout natolik, že jsem jejich příběhy nadšeně hltala jako dítě či dospívající dívka. Jenže doba se značně změnila. Dnes nemůže spisovatel psát knihy jako Alexander Dumas či Jules Verne. Tolik stránek vám v dnešní době žádné nakladatelství ani nevezme. Dnes v nakladatelstvích přijímají radši útlé rukopisy, jelikož nebudou mnoho stát a lidé si je spíš koupí. To je realita dnešních dnů.

A jestli se knížka bude na knižním trhu prodávat, záleží dnes hlavně na dobré reklamě.

 

Co chystáte do budoucna? Pracujete teď momentálně na nějaké nové knize?

Mám rozepsanou sedmou knížku. Hlavním hrdinou je osmiletý Honzík. Knížka je psaná ve dvou časových rovinách. Víc neprozradím.

V hlavě nosím další velmi zajímavý námět, jehož hrdinkou bude jedenáctiletá Anežka. Chci v knížce popsat jeden velký nešvar současných českých rodin, s jehož důsledky se jednotlivci pak třeba léta snaží vyrovnat. Každopádně knížka je ve fázi úvah a pár poznámek mám v mobilu. Radši nebudu ale nic prozrazovat.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám do budoucna co nejvíce vydaných nových knih a spoustu nadšených dětských čtenářů!