Zaručená rodičovská předsevzetí aneb JAK JSEM BYL/A NAIVNÍ

 

Lidský život vyplňují předsevzetí. Možná je to náš způsob, jak získávat stále znovu pocit nového, „lepšího“ začátku. Předsevzetí se množí především na konci každého roku a mívají podobu až „radikálních“ životních rozhodnutí, tj. zhubnu, přestanu kouřit, nebudu tolik utrácet atd. Nemají však příliš dlouhou životnost a i u těch vytrvalejších povah se s březnem pomalu vytrácejí…

Specifickou skupinou předsevzetí jsou jistě ta rodičovská. Nejčastěji jimi trpí mladí bezdětní lidé, popřípadě nastávající či čerství rodiče, ženy i muži bez rozdílu. Takového typického „předsevzeťáka“ či „předsevzeťačku“ poznáte snadno – mají jasné a neotřesitelné názory na výchovu dětí (hlavně těch vašich) a jejich mluva se vyznačuje velkým množství slov, které nesnesou odporu – nikdy, rozhodně, v žádném případě, zásadně atp.

V momentě, kdy se tito předsevzeťáci stanou rodiči a přivezou si svého potomka z porodnice, situace se plíživě, ale zásadně změní. Probděné noci, dny v plné pohotovosti a pár hysterických záchvatů těch roztomilých děťátek vykonají své a otupí pozornost i těch nejzarputilejších povah. Předsevzetí se začnou vytrácet jak pára nad hrncem, protože je přece mnohem víc „user friendly“ nacpat vřeštícímu dítěti v obchodě rohlík než se držet zásady, že svoje dítě nikdy nenakrmíte mimo jídelní židličku. S každým dalším potomkem pak geometrickou řadou berou za své i ty poslední zbytky dobře míněných výchovných předsevzetí.

Ale dost bylo teorie, podíváme se, jaká je praxe. Pojďte si na několika příkladech ukázat, jak rodiče přicházejí o iluze*:

Předsevzetí číslo 1: Nikdy nebudu na své děti křičet!

Realita: Jen ráno, v poledne a večer.

 

Předsevzetí číslo 2: Můj syn se nedotkne bonbónů!

Realita: Ale přežiju to, když tím aspoň na chvíli zaměstná svoji upovídanou pusu.

 

Předsevzetí číslo 3: Moje dítě bude v roce bez plen!

Realita: No jo, tak ve třech.

 

Předsevzetí číslo 4: Děti musí žít v uklizeném a čistém bytě!

Realita: Je vědecky ověřené, že sterilní prostředí neprospívá dětskému zdraví.

 

Předsevzetí číslo 5: Upatlaná dětská pusa? Není nic hroznějšího!

Realita: Vždyť ta pusinka od dortu je tak sladká!

 

Předsevzetí číslo 6: Dudlík? Ne!!!

Realita: Trojčata jsou polehčující okolnost.

 

Předsevzetí číslo 7: S dcerou budu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu!

Realita: Ještě že máme hlídací babičku!

 

Předsevzetí číslo 8: Svému druhému synovi se budu věnovat stejně intenzivně jako prvnímu!

Realita: Moji synové si nejradši hrají spolu.

 

Takže milí rodiče na plný úvazek, buďte v klidu, protože i když se nebudete držet „zaručených“ předsevzetí, nebudete „zaručeně“ horší rodiče a nebudete mít „zaručeně“ horší děti než ti, kdo se jich drží zuby nehty.

 

* Příklady, zde uvedené, jsou smyšlené a jejich podobnost s těmi vašimi je čistě náhodná :o)

 

Pro Jinohrátky ráda napsala Martina Truhlářová, máma dvou dětí.

Jak mluvit s dětmi o smrti

Smrt blízkého je těžká pro dospělé a samozřejmě i pro naše nejmenší. Jak o ní s dětmi citlivě a rozumně mluvit, jak se k nim chovat? Zkusíme vám zprostředkovat pár nápadů a tipů, které by vám v této tíživé chvíli mohly pomoci.

Děti truchlí jinak než dospělí

Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď. To, co děti postihuje, není samotný fakt smrti, ale prožitek ztráty všeho toho, co je v jejich mysli a v jejich citech spojeno se zemřelým člověkem. A teprve s časovým odstupem děti přicházejí na to, o co přišly. Silně však na ně působí napětí v rodině, mohou se cítit opuštěné těmi, kteří zůstali.

Naslouchejte a nehodnoťte

Po úmrtí blízkého člověka děti často potřebují vyprávět svůj příběh – co se stalo, kde byly, když se dověděly o úmrtí, jaké to pro ně bylo. Naslouchejte jejich vyprávění bez hodnocení, nechte je vypovídat. A ty děti, které vyprávět nechtějí, do toho nenuťte. Může to být proto, že chrání dospělé kolem sebe před ještě větší bolestí.

Říkejte pravdu

O smrti dítěti nelžete, buďte upřímní a otevření. A když se na smrt ptá, odpovídejte mu zcela konkrétně a věcně, samozřejmě s ohledem na jeho věk. Používejte raději „zemřel“ nebo „zabil se“ než třeba „odešel“ nebo „opustil nás“. Když nemluvíte o smrti přímočaře, může pak malé dítě nabýt dojmu, že se zemřelý vrátí.

Zachovejte v rodině dosavadní řád a zvyklosti

Po úmrtí blízkého člověka prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný. Stejně tak jej prožívají děti. Aby se děti adaptovaly na změnu, zachovávejte alespoň základní zvyky, jako např. čas ukládání k spánku, čas společného jídla nebo jiné rodinné tradice.

Vzpomínejte společně na zemřelého

Vzpomínáním na zemřelého „zpracováváme“ jeho ztrátu a způsobů jak  na něj vzpomínat, je několik, např. prohlížením fotek, obrázků, procházky na známá místa. Nebojte se například říct: „Tvůj tatínek měl rád tuhle písničku“. Používejte jméno zemřelého. Děti se tak naučí, že zemřelý člověk zůstává v životě těch, kteří žijí dál, a že hovořit o zemřelých není tabu. Dětem také dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém nějaký předmět nebo jeho fotku.

Vytvořte pro děti bezpečné prostředí, ve kterém mohou být smutné

Dítě, které zažilo smrt blízkého člověka, potřebuje ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí. Vyjadřujte mu zvýšeně svoji náklonost a lásku a stále ho ujišťujte, že ho budete i nadále milovat a že se na vás může vždy a v všem spolehnout. A ve chvílích, kdy se bojí samoty, měli bychom být s ním. Ale má-li potřebu být samo, nevnucujte se mu.

Dovolte dětem vyjadřovat všechny druhy emocí

Ať dítě pláče a je smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Nesnažte se je násilně rozptylovat a rozveselovat. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při vytváření osobnosti.

Děti se mají zúčastnit pohřbu

Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat.

Text byl zpracován podle: Děti truchlí jinak. In: Umírání.cz. Dostupné z: http://www.umirani.cz/rady-a-informace/deti-truchli-jinak